Marie Mollendová, úřednice v nakladatelství J. Otto, Praha

Při sestavování Ottova slovníku naučného musela být docela legrace...
 

Píseň o naší kanceláři

Je to tady vopičárna,
věru v světě největší
a když se to počne hádat
to mě vždycky moc těší.

Hejda válku vypovídá
Vodňanský ten mír má rád,
a když do sebe se dají
přec se musí člověk bát.

Telefon ten stále pěje
až to tělem proniká
celý den nás oblažuje
ta přeskvostná muzika.

A když dlouho nikdo nejde
zvoní div dům nezboří
a já přece s klidem řeknu:
'No, no, vždyť snad nehoří'.

Pithart přijde pro fascikl:
'Slečno déle nečekám,
nechcete-li mi ho dáti
tedy si ho najdu sám.'

Ryšánek teď jde zas topit
by zde mohli zítra psát,
že já ale službu nemám
budu hodně dlouho spát.

Pozvolna se otevíraj' dveře,
jde k nám babička:
'Poroučej slečinko drahá,
pomeranče, jablíčka'.

Praktikanta také máme,
jenž se Menkart jmenuje
je mu sotva patnáct roků
a již také miluje.

A s tou láskou končím také
ódu z naší putiky,
Vám ji dávám na památku
beze vší však kritiky.

Marie Mollendová, 12. 12. 1896